Poměrně brzy po začátku filmu je jasné, že tady půjde o něco jiného než je zkoumání labyrintu podzemních chodeb, logických paradoxů, časových smyček, nastavených pravidel hry a samotného smyslu existence podobné "testovací dráhy" (nic z toho hlavní (ani žádná jiná) postava kupodivu vůbec neřeší, prostě se okamžitě přizpůsobí nové surreální situaci a hotovo). A totiž jakousi alegorii na rodičovské povinnosti, zpytování svědomí a občanskou odpovědnost.
Proč ne, pokud je to celé podáno nějakým nápaditým/podnětným/překvapivým způsobem. V tomhle případě ovšem není, protože jednotlivá kola se ve svém průběhu a následcích pro postavy odlišují jen minimálně, při porušení základního pravidla o přítomnosti anomálie se postavám nic zásadního nestane a hravý potenciál nejrůznějších variací "stejná chodba a přece jiná" není naplněn ani z poloviny. Pomalé tempo, repetitivní/nudný děj, banální pointa, konec.