Splitsville 6/10

Komorní konverzační vztahovka na téma otevřeného manželství a všech ne/příjemných důsledků, které tohle netradiční partnerské soužití přináší. Na papíře ideální příležitost pro nápaditou (romantickou) komedii s přiměřenou dávkou nahoty, životních mouder a vtipných/trapných momentů odkoukaných ze života. V praxi bohužel nepříliš zábavná žánrová záležitost, která nemá problém rozehrát zajímavou hru, zato má problém ji dotáhnout do konce.

Jakoby se tvůrci nemohli rozhodnout, zda točí vážně míněné vztahové drama nebo černohumornou absurdní komedii. Film obsahuje spoustu potenciálně zábavných scén (hromadící se ex-partneři pod jednou střechou, instantní přítelkyně imitující manželku, výměna partnerů na oslavě narozenin, atd.), ale v žádné z nich nejsou tvůrci schopni naplno zúročit její komediální potenciál. Vyloženě vtipných scén je tak ve filmu naprosté minimum (nic proti subtilnímu humoru, ale pokud je laťka subtilnosti položena tak nízko, že lze polemizovat, zda o humor vůbec jde, tak je něco špatně).

Stejně tak dramatická rovina je tady zredukována jen na nahodilé prohazování partnerů mezi sebou sem a tam, aniž by tomu předcházel nějaký charakterový vývoj postav a objasnění jejich motivací (takže na konci filmu je vlastně úplně jedno, kdo se spáruje s kým, protože o pár minut později to může být zase jinak). Film zachraňuje pár povedených scén (jimž vévodí překvapivě adrenalinový souboj titánů paroháčů) a především casting. Johnson s Arjona i Marvin a Covino odvádějí slušnou hereckou práci. Škoda, že se druzí jmenovaní podobně nesnažili i za psacím stolem a kamerou.

P.S. Zapomenutá sedmdesátková disco vypalovačka z tuzemských luhů a hájů v hollywoodském (byť nezávislém) fláku! Teď už jsem viděl/slyšel fakt všechno:-).

The Hand That Rocks The Cradle 5/10

Obyčejná středostavovská rodinka a sympatická chůva s temným tajemstvím, která nic netušící paní domu pomalu ale jistě přivádí na pokraj šílenství a ve střednědobém plánu rovnou do hrobu. S podobnou premisou o nevinně působící kukačce v rodinném hnízdě to v minulosti zkoušelo už nespočet žánrových béček a teď to zkouší tahle předělávka. Jak moc originální pitch to byl v 90s netuším, ale v dnešní době se obávám, že podobná historka už nemá čím překvapit. Obzvláště pokud tvůrci filmu postrádají jakoukoliv nápaditost a servírují jen spousty žánrových klišé a rutinní řemeslné zpracování. Což se tady bohužel stalo. Jediné pozitivum filmu představuje slušně hrající dvojice Winstead a Monroe.

Poněvadž na postupné odhalování pravého charakteru dětské pečovatelky a jejích nekalých úmyslů film úplně rezignuje (Monroe působí od úplného začátku jako v lepším případě podezřelá existence, v tom horším narušená osobnost:-)). Rafinovaná psychologická hra mezi Winstead a Monroe se v průběhu děje prakticky nekoná. Detektivní linka s pátráním po skutečné identitě babysitting psychopatky je utnuta dříve, než se vůbec rozjede (plus oproti původnímu filmu mírně zrevidovaná pointa je nepochopitelně vykecána půl hodiny před koncem, namísto aby si ji tvůrci šetřili až do finále). Navíc atmosféra/napětí/drama je generováno převážně disharmonickým OST a nikoliv tím, co se zrovna odehrává v obraze. Stejně tak stran fyzické konfrontace obou sokyň v samotném závěru se mohlo přitlačit na pilu o poznání více.

The Roses 5/10

Válka růží se vrací v novém balení. Aneb proč natočit předělávku (respektive novou adaptaci knižní předlohy) v případě filmu, který se stal naprostou žánrovou klasikou a žádnou aktualizovanou verzi nepotřebuje, protože v podstatě nejde natočit a odehrát lépe než se to povedlo minule? Tak to fakt netuším (s ohledem na nepřesvědčivé tržby pro prachy očividně ne:-)) a vzhledem k bezradnému výsledku je na tom Roach bohužel úplně stejně.

Podvratná satira na svátost manželství. Černohumorný souboj pohlaví. Sociální sonda mapující postupně se rozpadající vztah od rodinné idylky přes fázi odcizení, toxicity a animozity až po fyzickou konfrontaci. Jiskřivá chemie mezi ústřední dvojicí postav. Pohotové a především trefné/vtipné/nápadité dialogové výměny. Rozkošně zlomyslná série podrazů a naschválů. Mrazivě depresivní finále. Nic z toho tady divák nenajde a pokud náhodou ano, tak v nepříliš funkční podobě. Nic proti Cumberbatchovi a Colman, po herecké stránce oběma nelze nic vytknout, ale zrovna v tomhle filmu jejich angažování do hlavních rolí, ve kterých je zapotřebí přecházet z náklonosti do nenávisti, představuje ukázkový miscast.

Oba působí jako postarší hašteřiví sourozenci a nikoliv manželský pár, s čímž souvisí i vzájemná chemie, která prakticky neexistuje a rádoby vtipné slovní přestřelky, ve kterých se Roach pokouší o pověstný ostrovní suchý humor, ale servíruje jen nezajímavou/nudnou/trapnou náhražku, která po příběhové stránce navíc nikam neeskaluje a vyjma prohození rolí a nevěrohodně smířlivého finále s osudovou koncovkou oproti originálu nenabízí nic navíc. Čtvrthodiny před koncem si Roach vzpomene, že by si postavy vlastně měly vjet do vlasů a z excentrické rozepře konečně přepne do variace na pomstychtivý klimax původního filmu (aby v závěru hodil ustrašenou zpátečku), ale přichází s příliš málem příliš pozdě.

Afterburn 5/10

Tenhle projekt se potácel v produkčním pekle přes patnáct let než do hry vstoupili řemeslník Perry a mlátička Bautista, kteří znovu spojili své síly, aby jej proměnili v rutinní akční post-apo béčko, které nemá vyšší ambice, než jen vyplnit stopáž snesitelným dějem a uspokojivým množstvím akce v povědomých kulisách, což se ve výsledku víceméně podařilo.

Jak je u podobných laciných žánrovek pravidlem, limity omezeného rozpočtu jsou na filmu patrné na každém kroku, jednoduchá příběhová linka nedává žádný smysl (finální zvrat stran podstaty MacGuffina je sice překvapivý, jinak ovšem ještě nesmyslnější:-)), celý world-building sestává z jednoho krátkého monologu v úvodu filmu o destruktivní sluneční erupci (takže kdyby za kolapsem civilizace stál nedostatek toaletního papíru, tak by to vyšlo nastejno:-)), všechny postavy jsou jednorozměrné figurky, přičemž na konto jejich charakterů nad rámec úlohy ve filmu (hrdina, sidekick, záporák, poskok) nepadne ani slovo a samotné finále je podezřele uspěchané (spousta materiálu asi skončila na podlaze střižny).

Nicméně polehčujícími okolnostmi jsou slušně natočená akce (byť svým množstvím neohromí), ve které se eRkový rating párkrát přihlásí o pozornost, vcelku svižné tempo, minimum prostoru věnovanému nudným konverzačním mezihrám mezi jednotlivými akčními atrakcemi (za což kudos, protože podobná cituplná dialogová výplň je u podobných žánrovek většinou za trest), typově ideálně složený casting, střídmá stopáž a v neposlední řadě skvěle vybrané lokace u našich východních sousedů a tuny tuzemské techniky, což faktor celkové zábavnosti pozvedá ještě o nějaký ten level nahoru.

A House of Dynamite 6/10

Bigelow a spolu s ní i nejvyšší velení se potýká s vystřelenou mezikontinentální raketou s atomovou náloží, nejasnou identitou protivníka, dilematem nad ne/opětováním úderu (proti komu vlastně?) … a také nevhodnou strategií (tj. špatně zvolenou dramaturgií) a přehnanou politickou korektností (tj. ustrašenou nedoslovností, ubírající ústřednímu sdělení na síle). Trailer naznačoval, že tohle divadlo svou intenzitou úplně nestrhne a film to bohužel potvrdil.

Pokud měla Bigelow, potažmo Netflix, nějaké ambice tímhle procedurálním "co kdyby" cvičením vztyčit varovný prst směrem k odpovědným politikům, armádním špičkám i celé společnosti v zemi svobody podobně sugestivním způsobem, jako se to povedlo před čtyřiceti lety televizní klasice The Day After, tak se to značné míry minulo účinkem, protože tahle bezzubá odpověď ABC se nemůže opřít ani o výmluvné scény, ani o prvek překvapení, ani o silné protiválečné poselství.

Nechronologická struktura vyprávění a střídání různých perspektiv se na první pohled může jevit jako dobrý nápad, jak vyprávění obohatit o další rozměr a dodat mu širší kontext. Vzhledem k použitému narativu (chaosem a nejistotou doprovázený závod s časem) tady ovšem tohle pojetí nedává žádný smysl, protože nic nového se divák v dalších úhlech pohledu nedozví, jen jsou mu znovu zopakovány tytéž informace (napětí tudíž klesá, tempo zpomaluje a děj se točí v kruhu, namísto aby s blížícím se finále všechny složky gradovaly), které paradoxně nevedou k žádnému závěru. 

Absence jakéhokoliv klimaxu je promarněnou příležitostí jak stran psychologických dopadů na postavy po učiněné osudové volbě, tak i dramatického rozuzlení děje (ať už se smířlivě šťastným koncem nebo mrazivou koncovkou s atomovým hřibem na pozadí). Casting je fajn (byť v podstatě nedostane příležitost se nějak herecky ukázat) a roztěkaná dokumentární kamera s překvapivě výrazným OST taktéž (jinak ovšem produkční hodnoty příliš neohromí), ale to je tak vše. Škoda, tohle po dlouhých letech bohužel opět aktuální téma si zasloužilo dostat o něco přesvědčivější zpracování.

The Elixir 5/10

Plusy: V rámci žánru neokoukané exotické lokace (zasadit zombie apokalypsu do tropické vesnice je zajímavý nápad). Nečekaný akcent ženských postav (osvěžující genderová změna). Kvalitně odvedená práce u rukodělných triků a masek. Spousta nekompromisní akce. Tuny gore (některé fatality jsou fakt chuťovky). Hlavní postavy se obejdou bez plot armoru a padají jako kuželky. Obecně vydatný bodycount. Konec bez typického hollywoodského happy endu. Sem tam sugestivní pov záběry z kamer umístěných přímo na castingu nebo vozidlech (škoda, že podobných nápadů není ve filmu více).

Mínusy: Nezajímavé (v některých případech až nesympatické) postavy s logikou chování na úrovni obecního idiota (zombie stojící opodál reagují na zvuk, takže si pojďme zatroubit na klakson a všechny je přivolat:-)). Repetitivní děj bez jakéhokoliv překvapení. Hromada nudných/otravných rodinných/vztahových dialogů, které jen odvádějí pozornost a zbytečně zdržují děj. Opakované propady tempa. Pár laciných cgi triků (hnusně digitální oheň nesmí chybět). O nějaké obvyklé atributy žánru (atmosféra, napětí, strach) se tady nikdo ani nesnaží. A především neúměrně roztahaná stopáž.

Podtrženo, sečteno: Slušně brutální zombie řezničina, které podráží nohy utahaná telenovela a přepálená stopáž.

The Long Walk 6/10

Lekce o síle přátelství, zrozeného na pozadí pochodu smrti, v retro dystopické vizi země svobody, která se proměnila v totalitní diktaturu, v podání osvědčeného řemeslníka Lawrence, který si vražedné hry bez hranic vyzkoušel v sérii The Hunger Games, jištěného prověřenou předlohou z pera mistra hororového žánru Kinga. Co by se na tom asi tak mohlo pokazit? Bohužel docela dost, čehož důsledkem je solidní žánrovka, která nerezonuje tak silně, jak by papírově mohla.

Navzdory všeobecné oblíbenosti Kinga u filmařů a nesčetným zpracováním jeho děl (v mnoha případech opakovaně adaptovaných) se jeho prvotina převedla do filmové podoby až nyní a na výsledném filmu je dost poznat, proč se tak stalo. Tahle historka totiž neobsahuje dostatek zdrojového materiálu, který by utáhl celovečerní formu. Repetitivní děj vedle notně explicitních čistek v řadách účastníků zájezdu (překvapivě povedené gore efekty zaslouží pochvalu) nepřináší žádné zapamatovatelné dramatické/emocionální scény, přičemž stran samotných postav to není o mnoho lepší.

Charaktery jsou načrtnuty jen na nejzákladnější úrovni a představují ukázkovou přehlídku charakterových klišé, to stejné lze říci i o vztahové rovině a dialogových výměnách (předloha je alegorie na dobrovolné/vylosované narukování do války ve Vietnamu a následnou ztrátu celé jedné generace, takže se tady jen recyklují charaktery/minulost/osudy ze všech žánrových klasik o "Namu"). Spoustě potenciálně zajímavých témat (psychologie a motivace postav, soutěžní taktika, pravidla soutěže a jejich obcházení, metaforická nadstavba) se film nevěnuje buďto vůbec nebo jen velice zběžně. 

S nějakým world-buildingem (ať už stran smysluplnosti soutěže, nebo podstaty aktuálního politického zřízení) se film vůbec nezdržuje, díky čemuž se postavy chovají nelogicky (Kdo se dobrovolně přihlásí do soutěže, která je v podstatě sebevražedná mise s nadějí na úspěch na úrovni výhry v loterii? Navíc jde o několikátý ročník, takže o jeho průběhu a následcích při porušení pravidel musí všichni vědět, přesto jsou šokováni, když se opozdilci odklízejí z cesty). Hamill je ve filmu bohužel jen do počtu, což je možná dobře, protože přehrává natolik, že svou postavu posouvá na hranu karikatury. Rozporuplný dojem pak podtrhuje nepřesvědčivé, respektive patetické, finále. Produkčním hodnotám nelze nic vytknout (stylová šedesátková atmosféra se povedla) a casting podává kvalitní herecké výkony, ale to samo o sobě nestačí.

Crime 101

Jestli se tady zase ukázalo to nejspektakulárnější, co má studio na skladě, tak hádám, že na staré dobré přestřelky ve filmu asi moc často nedojde (pokud jsem počítal správně, tak ze zbraně se v celém traileru vystřelí pouze jednou, byť se s nimi někdo ohání pomalu v každém druhém záběru:-)). 

Což je škoda, podobné téma po nějakém ozbrojeném zúčtování s policií a dalšími kriminálníky ala Heat přímo volalo. Jinak to ale vypadá na solidní žánrovou jízdu s bonusem navíc v podobě castingu (takový dream team hvězd nižší svítivosti). Snad Layton další heistovku (očividně fanoušek:-)) zvládne ještě o kus lépe než minule. 

Dead Of Winter 5/10

Začíná to věru nadějně. Pustá sněhem zavátá krajina, zamrzlé jezero, mrazivá atmosféra (v tomhle případě doslova:-)), chata uprostřed lesů, stopy krve na zemi, krajně podezřelý majitel, který se brzy po začátku filmu promění v únosce se spoutanou obětí ve sklepě, žádná pomoc v dosahu a postarší, leč chytrá/odvážná/rázovitá, hrdinka, která jej jako jediná může zastavit a zachránit tak něčí život. Zkrátka ideální kombinace pro hutnou severskou kriminálku nebo černohumorný thriller ve stylu "coenovek" z devadesátek (McDormand by měla z Thompson jistě radost:-)).

Jenže pak začnou na povrch vyplouvat jisté nedostatky a jak se s postupujícím dějem ukáže, není jich tady zrovna málo. Rekrutování hlavního záporáka z dámských řad je osvěžující změna, nicméně pointa stran podstaty únosu je v lepším případě nevěrohodná a v tom horším nesmyslná (takhle absurdně překombinovaný plán by se hodil spíše do komedie). Dojemné rodinné flashbacky mají nastiňovat aktuální myšlenkové rozpoložení hlavní postavy, ale ve skutečnosti jen zpomalují tempo a natahují stopáž. Chování všech přítomných postav v mnoha scénách postrádá logiku (zejména hlavní postava, toho času očitý svědek zločinu, se promenáduje sem a tam, aniž by to hlavní záporák řešil). Navíc napětí, drama nebo akce se dostavuje jen nárazově a finální konfrontace připomíná spíše nechtěnou parodii. Nad vodou, totiž ledem, tak film drží kromě pěkných exteriérů a překvapivého konce především slušně hrající sokyně Thompson a Greer.

Vicious 4/10

Zase jednou strašidelná obsahová výplň natočená jen proto, aby se rychle a levně rozšířil počet katalogovek na streamu (původně plánované uvedení v kinech je vzhledem ke kvalitám filmu dobrý vtip, naštěstí někdo ve studiu dostal včas rozum a tohle veledílo putovalo po bok všech podobných zaměnitelných žánrovek rovnou na smetiště, tj. do streamovací knihovny), u níž to zdaleka nejděsivější, co si pro diváka přichystala (vyjma laciných lekaček), je její název.

Přitom premisa s tajemnou skříňkou a hrou na pravdu s jednoduchými a zároveň mnohoznačnými pravidly (morální lekce pochopitelně nesmějí chybět), která hlavní postavu donutí si sáhnout na dno svých psychických i fyzických sil (černohumorná dilemata se záchranou života za cenu separovaných končetin samozřejmě přítomna:-)), sice nepatří k nejoriginálnějším, ale papírově slibovala spoustu vděčných situací, při kterých divákovi stoupne tepovka.

To by ovšem Bertino musel natočit něco jiného než rutinní žánrovku, ve které není po strašidelné atmosféře a napětí, natož děsu, ani památky (není divu, když hlavního bubáka supluje hlas v telefonu, odraz v zrcadle nebo stará bába nad hrobem), jednotlivé fatality nestojí za řeč jak množstvím (bodycount je jedna velká mizérie), tak provedením (na gore bohužel nedojde) a finále namísto katarze přináší akorát bitku na hraně nezáměrné parodie (tenhle koncept přímo volal po depresivně nekompromisním konci). Jediným pozitivem je tady Fanning, která hraje slušně, zbytek je bída a zmar.

Master And Commander: The Far Side Of The World

Od loňského potvrzení plánovaného prequelu je bohužel stále ticho po pěšině, ale zrovna nedávno konečně vyšel 4K release, což je dostatečný důvod pro to, abych tuhle instantní klasiku po kdovíkolikáté opět provětral. Aneb jednoznačně nejlepší Scottův film, který nenatočil Scott:-), a současně jedna z největších filmových nespravedlností minimálně za poslední čtvrtstoletí. Vynikajících filmů, které se nedočkaly pokračování kvůli nepřesvědčivým/nedostatečným tržbám, je samozřejmě spousty, ale v tomhle konkrétním případě to s ohledem na kvality originálu bolí snad nejvíce (hned v závěsu je pak Edge Of Tomorrow).

Protože to náramně funguje jak jako správné chlapské dobrodružství o hře na kočku a na myš (přičemž role se mezi oběma protivníky v průběhu filmu několikrát prohodí), tak jako přírodopisný/cestopisný dokument nejen o Galapágách, tak jako pohled na drsný život na palubě lodi v předminulém století, tak jako naučná lekce z dějin napoleonských válek. A k tomu to celé skvěle vypadá a zní (soška pro kameru a zvuk (respektive zvukové efekty) zcela zasloužená, ale i atmosférický OST a velkolepá výprava stojí za to) a je to taky skvěle zahrané (Crowe se pro podobné leadership role přímo narodil, Bettany mu při tom zdárně sekunduje).

A to se při tom Weirův film obejde bez osvědčené dramaturgické šablony, tj. obvyklé expoziční představovačky světa a hlavních postav (stačí stručný textový popisek v úvodu a divák má okamžitě jasno, zbytek se vyřeší za pochodu), klasického (personifikovaného) hlavního záporáka a jak se v závěru filmu ukáže i typického příběhového oblouku, na jehož konci je mise splněna, bitva jednoznačně vybojována a nepřítel na hlavu poražen, což je na poměry tehdejší (a vlastně i současné) blockbusterové produkce věc pomalu nevídaná.

P. S. Dnes přesně na den uběhlo 220 let od bitvy u Trafalgaru, která se odehrála pár měsíců po (smyšlených) událostech ve filmu. Náhoda? Nemyslím si:-).

---

Já se ke knihám nikdy nedostal jednak kvůli počtu dílů a jednak z obav o nenaplněných očekáváních po bezbřehém nadšení z filmu. Když jsem se po knihách kdysi dávno pídil, tak jsem nabyl dojmu (možná mylného:-)), že se film od předlohy odlišuje nejen tím settingem (jiná válka a protivník), ale i celkovou náladou (ve filmu je to osekáno na kost - přímočaré dobrodružství na moři ve stylu ponorkových filmů z WW2, zatímco v knize je spousta nedobrodružného "balastu" navíc). Škoda, že se O'Brian adaptace nedožil, zajímalo by mě, jestli by měl proti Weirově pojetí nějaké zásadní výhrady.

Shell 5/10

Zvolna uvadající polozapomenutá celebrita, pohybující se v zábavním průmyslu, toužící po návratu zpět na výsluní a záhadný přípravek, slibující věčné mládí, znovunabytí ztraceného sebevědomí a s tím související doprovodné jevy (sláva, prachy, nápadníci). Kde jsem jen něco takového už někdy viděl? A jo vlastně, přece loni v The Substance, respektive před více než třiceti lety v Death Becomes Her:-). Akorát v nepoměrně kvalitnějším/nápaditějším/zábavnějším provedení.

Premisa i samotná příběhová linka, žánrový průnik psychologického dramatu se sci-fi thrillerem a ve finále i regulérním body hororem s dávkou gore skopičin (za který by se nestyděl ani strejda Cronenberg), nepostradatelná satirická rovina a sociální kritika na konto idealizace krásy, tlaku na výkon a falešné reklamy. To vše je tady stejné jako v případě žánrové pecky od Fargeat, nicméně vzhledem k paralelnímu vzniku obou filmů Minghella od konkurence zcela jistě neopisoval.

Což je škoda, protože bohužel pro něj jeho kolegyně hraje ve všech směrech úplně jinou ligu. Od narativu (předvídatelný děj bez nějakého překvapení, respektive jediné tajemství (negativní projevy "léčebné" kůry) se nepochopitelně vykecá hned v úvodu filmu, vycházkové tempo a minimální množství napětí, atmosféry nebo akce), přes casting (dvojice Moss a Hudson hraje slušně, ale v celém filmu nedostane prostor se herecky/fyzicky naplno ukázat), až po řemeslné zpracování (produkčními hodnotami to působí spíše jako nějaká epizoda ze série The Outer Limits natažená na celovečerní stopáž).

Primate

No konečně si někdo vedle žraloků, hadů, pavouků a podobných dokola omílaných zvířecích bubáků taky vzpomněl, že ve starých dobrých hororových osmdesátkách řádily i vraždící opice, které mají obrovský záporácký potenciál (silné, chytré, nevypočitatelné):-). Roberts sice nějakou záruku kvality nepředstavuje (vyjma 47 Meters Down to je buď meh nebo rovnou bída s nouzí) a ani podle traileru to nevypadá na zásadní příspěvek do žánru, ale festivalové ohlasy jsou překvapivě pochvalné povahy, tak snad tady šel Roberts do sebe a fanoušci animal hororů budou s výsledkem spokojeni.

Beast Of War 5/10

Samouk Roache-Turner si vybudoval pověst snaživého tvůrce brakových žánrovek, kterému nechybějí originální nebo alespoň zajímavé nápady a zručnost za kamerou, zato pořádný rozpočet a přesvědčivější práce odvedená za psacím stolem bohužel ano. Nejnovější kousek v podobě námořního survivalu kombinovaného s monstr hororem (pavoučí sítě tentokrát vystřídaly žraločí čelisti) a válečnou žánrovkou, zasazenou do období WW2, toho budiž důkazem.

Začíná to už zbytečně zdlouhavou expozicí ve výcvikovém táboře. Povinná seznamka s postavami mohla bez problémů proběhnout až na palubě lodi, protože nastávající trosečníci představují přehlídku charakterových klišé (neohrožený hrdina, slabošský kamarád, sobecký frajírek, atd.) a nic zásadního na jejich konto před ztroskotáním stejně nepadne.  Situace se o mnoho nezlepší ani poté, protože ani samotné žraločí terorizování neprobíhá moc strhujícím způsobem.

Žádné postupné budování strašidelné atmosféry a průběžně narůstající napětí se tady bohužel nekoná, o nějakém intenzivním děsu ala Spielbergův majstrštyk nemůže být vůbec řeč. Žralok prostě jednou za čas zaútočí, početní stav na improvizovaném plavidle se poníží o dalšího nebožáka a tím to končí (ještěže gore nadstavba je díky eRkovému ratingu docela slušná). Což je škoda, protože rukodělný design zubaté příšery se povedl (legendární Bruce by z něj měl radost:-)). Navíc celé zápolení s přírodním živlem i hladovým stalkerem pod hladinou je z důvodu omezeného rozpočtu utopeno v milosrdné mlze, což sice maskuje natáčení ve vodní nádrži, ale také vzbuzuje silný dojem televizní inscenace ve studiu.

The Strangers: Chapter 2 5/10

Ve starých dobrých časech (tzn. sedmdesátkách a osmdesátkách) došlo na sequel jen za předpokladu, že originál dokázal publikum něčím oslovit. Harlin tohle úskalí vyřešil metodou chytré horákyně a pro jistotu natočil rovnou celou trilogii. Takže moc nepřekvapí, že servíruje prakticky totéž, co nabídl minule. To znamená nevýrazné hororové béčko s tunou klišé, jen s tím rozdílem, že z home invasion podžánru se v prostřední části přesunul do hájemství slasheru.

O prostinkém ději a nesmyslném chování vražedného tria při pronásledování oběti není potřeba se zmiňovat (někdy významně přidají do kroku, jindy se courají jako na procházce). Přesto se maskovaní útočníci zjevují ve správný čas na správných místech. Což má za následek, že strašidelná atmosféra a napětí se v průběhu filmu dostavuje jen nárazově. Navíc jednotlivé fatality postrádají jakoukoliv nápaditost, bodycount je vyloženě tristní a gore prakticky zcela chybí.

Nicméně není potřeba se zdržovat s nějakou zdlouhavou expozicí, díky čemuž film hned v úvodu nasadí slušné tempo, hlavní postava je stále sympatická, pár povedených scén (úvod v liduprázdné nemocnici připomene sequel původního Halloweenu, neobvyklá zvířecí mezihra) by se zde našlo a anonymní bubáci dostávají skrze vysvětlující flashbacky náznaky osobnosti. Klimax se kvůli otevřenému konci nekoná, takže nezbývá než doufat v lepší zítřky v závěru trilogie.

A Big Bold Beautiful Journey 4/10

Některé věci zkrátka obestírá záhada. Třeba jak se Farrell a Robbie potkali a následně vydali na retrospektivní cestu za poznáním jak sebe samých, tak svého protějšku. Nebo jak se zrovna tenhle nenápaditý pitch dostal na hollywoodský black list:-). Protože výsledkem je zdlouhavý unylý zapomenutelný výlet, který oblíbenou žánrovou škatulku "on a ona si k sobě skrze nejrůznější úskalí hledají cestu" naplňuje tím nejhorším možným způsobem.

Dobrou zprávou je, že Farrell a Robbie (nikdo další bohužel nestojí za zmínku, protože nemá ve filmu dost prostoru na to, aby se z něj nestala jen nahodilá figurka, která se znenadání objeví na scéně, odrecituje pár replik a zase zmizí, což je škoda zejména v případě dvojice Kline a Waller-Bridge) jsou po herecké stránce natolik nadaní jedinci, že dokážou utáhnout i banální dialogy a tuctově pojaté charaktery. Špatnou zprávou je, že vedle toho ještě přebít nudný děj a utahané tempo je už nad jejich síly. Vyjma produkčních hodnot a castingu tady totiž nefunguje skoro nic.

Nejenže obě hlavní postavy k sobě chovají sympatie/city obratem po seznámení a zbytek filmu se už jen útrpně čeká, až si konečně padnou do náruče. Samotné budování vztahu se tady děje skrze přehlídku úmorných dialogových výměn, plnou polopatických myšlenkových/citových vysvětlovaček, na pozadí zaměnitelné vyhlídkové jízdy, jejíž jednotlivé zastávky po cestě jsou pozoruhodně nezajímavé, často zbytečné (po dějové stránce nikam nevedoucí vsuvky o majáku a muzeu) a místy přímo nudné, protože postrádají jakékoliv drama, romantiku, humor nebo emoce (snad jen muzikálová epizoda obsahuje náznak jakéhosi nápadu), o nepřesvědčivém charakterovém vývoji ústřední dvojice ani nemluvě.

Send Help

Hmm, takže variace na závěr Triangle of Sadness s bojovkou na ostrově, respektive na všechny televizní "trosečníkové" reality show s prohazováním společenských, případně genderových, rolí:-). Když už si Raimi dává pauzu od studiových blockbusterů a vrací se zpět k nízkorozpočtové žánrové produkci (za což palec nahoru, od Drag Me to Hell už uběhlo spoustu času), u které může popustit uzdu své fantazii, tak bych očekával něco kapánek originálnějšího, ale vlastně proč ne? Černý humor podle traileru absentovat nebude, eRkový rating a nějaké explicitní násilí snad taky ne a casting je fajn.

The Woman In Cabin 10 6/10

Vyhlídková plavba na luxusní jachtě, skupinka různorodých postav a spáchaný zločin za účasti nepohodlného svědka, načež následuje paranoidní hra na kočku a na myš v uzavřeném prostoru s pachatelem, který se může rekrutovat jak z řad výstředních cestujících, tak i úslužných členů posádky. To vypadá na ideální startovací podmínky pro napínavý psychologický thriller (je hlavní postava blázen nebo ne?) nebo zapeklitou whodunnit detektivku (kdo je oběť a proč?).

To by ovšem musel Netflix doručit něco více než jen standardní produkt své pásové výroby, který sice obsahuje všechny žánrové atributy a v žádném ohledu (příběh, postavy, casting, produkční hodnoty) neodvádí vyloženě špatnou práci, ale současně nenabízí nic navíc, čím by vystoupil z řady všech podobných žánrovek na jedno použití. V předloze na ploše mnoha stran to celé možná funguje o poznání lépe, ve filmu tomu chybí nápaditější zpracování stran narativu i produkce. 

Samotné pátrání po identitě oběti a pachateli zločinu probíhá v nepříliš strhujícím tempu a s výjimkou akčního závěru bez výraznějších prvků napětí, atmosféry nebo dramatu, nepostradatelný plot twist je sice relativně překvapivý, ale jen pozadím událostí a nikoliv osobou, které se týká (náhlou změnu chování konkrétní postavy mohli tvůrci pojmout méně okatě) a ani s psychologickou rovinou vyprávění se tady nikterak důkladně nepracuje. Pochválit tak zaslouží jen pěkné přírodní exteriéry a slušné herecké výkony dvojice Knightley a Pearce (škoda, že Scodelario nemá ve filmu větší prostor).

Peacemaker (Sezóna 2) 8/10

První sezóna působila po kvalitativní stránce jako blesk z čistého nebe a doteď patří mezi nejlepší věci z celého DC(E)U, takže očekávání stran dalšího dobrodružství natvrdlého superhrdiny s kýblem na palici, velkou bouchačkou vždy po ruce a hlavně srdcem na správné místě byla nemalá. Gunn naštěstí ani tentokrát nezklamal a ve druhé sezóně vstupuje podruhé (respektive potřetí, počítaje v to i film) do téže řeky, byť počáteční překvapení již není na jeho straně a některé nové nápady se nepodařilo vytěžit do takové míry, jak by si dané téma zasloužilo.

Což znamená, že všechny silné stránky z předchozí sezóny zůstávají na svém místě. Gunn opět servíruje nekompromisní mix nekorektního/infantilního humoru, hromadu parádně vypointovaných dialogových výměn a zábavně absurdních situací pohybující se přesně na hraně komična a (přiznané) trapnosti, černohumorné a patřičně explicitní akce vytěžující eRkový rating na maximum a tuny odkazů jak na komiksovou předlohu, tak i předchozí DC(E)U produkci a to vše v doprovodu partičky extravagantních postav s výborně fungující chemií (stávající casting se sympatickým hromotlukem Cenou v čele se vrací na scénu s plnou parádou, ale ani skvadra nováčků svými vystoupeními nezklame, právě naopak) a samozřejmě geniálního hudebního intra, tentokrát s vypalovačkou od Foxy Shazam (stejně jako posledně je tohle široko daleko jediná série, u níž v každé epizodě automaticky nepřeskakuji zdlouhavé úvodní titulky):-).

Přesto by se zde pár nepodstatných zaváhání našlo. Poměrně dlouho trvá, než se děj patřičně rozjede, respektive se ukáže, o co ve druhé sezóně vlastně půjde. Detektivní pátrání oproti minule v podstatě absentuje, nově je středobodem vyprávění romantická/vztahová linka. Vyšetřování konkrétního případu tak ustupuje do pozadí ve prospěch budování vztahů mezi postavami (což je častý nešvar žánrově podobně koncipovaných sérii, ve kterých se ústřední přátelský nebo kolegiální tým postupem času překlopí do "rodiny"). Stejně tak potenciálně atraktivní motiv skákání mezi paralelními dimenzemi je odsunut na vedlejší kolej (příběhová linka s výletem k sousedům a z toho plynoucími následky se naplno rozeběhne až ve druhé polovině sezóny) a samotné finále namísto velkolepého klimaxu přináší tak trochu zbytečný dojezd. Nicméně základ je stále natolik skvělý, že dokáže přebít i určité nedostatky a nepostradatelný cliffhanger v závěru slibuje velké věci příště, tak snad se Gunnovi podaří nastolenou laťku udržet i ve třetí sezóně.

Killing Faith 4/10

Mohl to být artový western na téma partička nesourodých postav putuje odněkud někam a přitom potkává další pozoruhodné charaktery, přičemž "cesta je cíl". Mohlo to být psychologické drama na téma vykoupení se z hříchů minulosti skrze činy v současnosti. Mohl to být realistický western na téma MacGuffin v podobě nakaženého dítěte a skupina antihrdinů proti bandě náboženských fanatiků. A dokonce to mohl být satanistický horor na téma posedlá schovanka s roztomile zlověstnou (nebo naopak:-)) tvářičkou, zvěstující příchod padlého anděla na zem.

Crowley se bohužel rozhodl, že to pro jistotu bude (ale vlastně nebude) všechno z toho a podle toho to taky dopadlo. A totiž podivným žánrovým slepencem, který kromě utahaného tempa a notně přepálené stopáže střídá atmosféru zcela nahodile scénu od scény a který od začátku až do úplného konce nemá jasno v tom, o čem vlastně vypráví (a tak vypráví o všem, ale ve výsledku o ničem, protože všechny naznačené linky jsou podány polovičatým způsobem) a co by měla být závěrečná pointa (realita nebo nadpřirozeno). Což je škoda, protože Pearce je jako obvykle herecká jistota, Pullman i na stará kolena dokáže na omezeném prostoru zaujmout, audiovizuál navzdory nízkorozpočtové produkci odvádí dobrou práci, sem tam se objeví příběhový zvrat a pár explicitních fatalit (spolu se slušným bodycountem) by se zde také našlo.

Exit 8 4/10

Bohužel nehororová filmová adaptace hororové videoherní kopírky hororového videoherního P.T. s důrazem na slovo bohužel. Nic proti hromadné dopravě v zemi vycházejícího slunce, videoherní předloze ze žánru walking simulator a filmovému podobenství (Aronofskyho Mother je fajn), případně filmovému podobenství dovedně se maskujícímu za mainstreamovou žánrovku. Za předpokladu, že dokáže něco zajímavého nabídnout, což se tady za celou stopáž nestalo.

Poměrně brzy po začátku filmu je jasné, že tady půjde o něco jiného než je zkoumání labyrintu podzemních chodeb, logických paradoxů, časových smyček, nastavených pravidel hry a samotného smyslu existence podobné "testovací dráhy" (nic z toho hlavní (ani žádná jiná) postava kupodivu vůbec neřeší, prostě se okamžitě přizpůsobí nové surreální situaci a hotovo). A totiž jakousi alegorii na rodičovské povinnosti, zpytování svědomí a občanskou odpovědnost.

Proč ne, pokud je to celé podáno nějakým nápaditým/podnětným/překvapivým způsobem. V tomhle případě ovšem není, protože jednotlivá kola se ve svém průběhu a následcích pro postavy odlišují jen minimálně, při porušení základního pravidla o přítomnosti anomálie se postavám nic zásadního nestane a hravý potenciál nejrůznějších variací "stejná chodba a přece jiná" není naplněn ani z poloviny. Pomalé tempo, repetitivní/nudný děj, banální pointa, konec.

Hamnet

Tak tohle bude velké, totiž mokré - bez haldy kapesníků se to asi neobejde:-). Cílovka nejsem, takže kino vynechám, ale později na streamu tomu šanci určitě dám. Protože podle traileru to vypadá na povedený reparát za komiksový krok vedle, jinými slovy po všech stránkách poctivou/kvalitní podívanou, která publikum vyšle na divokou emocionální horskou dráhu, aniž by si musela vypomáhat berličkou "citová vydíračka". Plus palec nahoru, že to na rozdíl od jiných podobně ambiciózních kousků v každém záběru nekřičí do světa, jak moc se prahne po libovolné sošce (byť to tak je:-)).

Good Boy 4/10

Trailer lákal na originální nápad pojmout klasickou hororovou historku z opuštěné chaty v lesích (Evil Dead nechává pozdravovat) z pov sympatického hafana jménem Indy (což je ideální jméno pro boj s nadpřirozenem:-)). Samotný film je bohužel typický příklad podobných debutových žánrovek, které dokážou netradiční ústřední koncept skvěle prodat na poli pár minutového traileru a v rámci desetiminutového kraťasu by mohl bez větších problémů fungovat, ale v celovečerní podobě naráží na své limity prakticky na každém (psím) kroku.

Kudos za absenci jakýchkoliv cgi berliček nebo vícero psích "body double" záskoků a odtočení celého filmu s jedním reálným psiskem na place (byť je to dáno rozpočtem a ne kreativní volbou). Veškeré psí interakce jsou v rámci možností, stran konkrétních situací, ve kterých se psí mazlíček v průběhu děje ocitá, podány uvěřitelně, což Leonberga jistě stálo nemálo času a zkoušek (škoda, že se do závěrečných titulků nedostaly nějaké zkažené/výcvikové záběry). Stejně tak se všudypřítomnými omezeními, danými jak psím protagonistou, tak nízkorozpočtovým formátem, se Leonberg vypořádal se ctí (namísto hromady drahých triků vsadil na hru světla a stínu a decentní make-up). 

Co je to ovšem platné, když samotný děj postrádá napětí, strašidelnou atmosféru i jakékoliv silnější (natož mrazivé) hororové momenty (o charakterizaci postav ani nemluvě) a dokáže nabídnout jen pár sice funkčních, ale nijak objevných, lekaček a především neustálé čekání na odhalení zdejšího bubáka, přičemž s postupující stopáží je čím dál tím více jasné, že jak hlavní psí postava, tak její lidský parťák disponují ukázkovým plot armorem. Šance na vykoupení v podobě nějakého nečekaného plot twistu s nespolehlivým vypravěčem (ve stylu psíma očima milující páníček vs krutá realita ve Strays) je Leonbergem ve finále také zahozena, načež dílo zkázy dokonává nepřesvědčivý závěr. 

Tron: Ares 6/10

Jednička byla z pohledu narativu i trikové stránky přelomovým dílem, které do značné míry předběhlo svou dobu (ne nadarmo si film vysloužil nálepku "Matrix před Matrixem", akorát bez kung-fu:-)). Dvojka o skoro třicet let později podobný dopad už logicky neměla, ale nejen díky OST z dílny Daft Punk patřila mezi vydařené legacy sequely, důstojně navazující na originál. Trojka o dalších patnáct let poté je průměrný blockbuster standardního hollywoodského střihu, který sice svými kvalitami nijak zásadně neurazí, ale za měsíc si na něj nikdo nevzpomene.

Což je nemalé zklamání, protože Rønning v minulosti dokázal, že si umí poradit i s velkorozpočtovým hollywoodským blockbusterem. V tomhle případě ale klíčové slovo, které lze uplatnit prakticky na všechny aspekty filmu, je slovo "rutina". Od příběhu a postav, přes audiovizuál (OST bohužel nevyjímaje - NIN si stran energicky tepajících rytmů/beatů domácí úkol splnili a jejich playlist ve filmu po většinu času funguje, ale nejde o nic, co by kdykoliv později nad rámec filmu stálo za pozornost) a obecně produkční hodnoty (přepálený rozpočet je na filmu poznat jen v pár scénách), až po akci a casting, respektive herecké výkony (Leto kupodivu není tak otravný, jak je u něj nedobrým zvykem).

Pominu prapodivný tah tvůrců přenést ve trojce děj z kyberprostoru do reality, navzdory tomu, že největším trumfem téhle značky oproti zbylé sci-fi konkurenci je právě onen unikátně designovaný "neonový" svět se specifickými pravidly a naprosto přitom ignorovat nejen události ve dvojce, ale hlavně základní koncept série, což tak nějak popírá celý smysl existence dvou paralelních prostředí (když v realitě platí prakticky stejná omezení, co se v ní může nebo nemůže objevit a fungovat, tak k čemu pak je nějaká počítačová simulace?). Pak to totiž dopadá tak, že Light Cycle i Recognizer ve skutečném světě sice vypadá efektně, ale porušuje dosavadní vnitřní logiku série (když už ne rovnou fyzikální zákony). 

Hlavní problém tady představuje nedostatek invence. Ve filmu je spousta potenciálně zajímavých nápadů (cyberpunkový souboj korporací, vzpoura programů, osvobození se z pout daných naprogramováním a nabytí vlastní vůle, transfer programu do skutečného světa, částicový 3d tisk, atd.), ale žádný z nich není rozveden nějakým nápaditým způsobem, ať už stran samotného narativu (hacking serveru je zredukován na generickou variaci na libovolnou heist misi z M:I, výlet do původní verze virtuální reality z 80s slouží jen k pár minutové dialogové scéně) nebo technického zpracování. Kudos Disneymu, že se ke značce po letech vrátil, ale zrušit Kosinskimu sequel k Legacy a natočit něco takového je rouhačství.

Sirat 5/10

Otec se synem objíždějí taneční techno párty v poušti uprostřed země zmítané počínajícím válečným stavem v naději, že se jim podaří nalézt dlouho ztracenou dceru/sestru. Fajn, ale to není vše, že ne? Bohužel víceméně ano. Aneb ideální premisa pro bláznivou hudební komedii, nebo niterné psychologické drama, případně temný krimi thriller. A nebo, jako v tomto případě, typickou festivalovku na oblíbené téma všech podobných artovek "samotná cesta je cíl", na jejímž konci si divák z filmu může odnést úplně cokoliv jej zrovna napadne (třeba konstatování o ztrátě času).

Ani by tak nevadilo, že se děj nevěnuje samotnému pátrání po nezbedném potomkovi, ale prozaické road movie škatulce a příhodám, které skupina postav zažívá po cestě odněkud někam. Za předpokladu, že jednotlivé epizody v průběhu výletu dokážou něčím zaujmout, zabavit, dojmout nebo příjemně překvapit. Což se tady s výjimkou několika totálních wtf scén ve druhé polovině filmu (jako nečekaný příběhový zvrat to funguje geniálně, ale pointa v kontextu celého děje, kromě obligátního "shit happens", jaksi absentuje) vůbec neděje. Ani stran samotných postav to není o mnoho lepší.

Vztah otce se synem je tady rozveden jen na té nejzákladnější rodičovské úrovni, na téma proč dcera vůbec vzala nohy na ramena a proč má smysl ji hledat zrovna na podobných místech, nepadne v ději ani slovo, stejně tak o subkultuře fanoušků taneční hudby film neprozradí vůbec nic nad rámec pár scén zhypnotizovaného davu. Všechny postavy jsou stran charakteru, vztahů a minulosti na konci filmu stejně nečitelné, jako byly na jeho začátku, což anti-klimatický konec ne-konec jen podtrhuje. Od pohromy film zachraňují pěkné přírodní exteriéry a zejména energicky pulzující/tepající OST.

Steve 5/10

Murphy a Watson pod vedením Mielantse v pokusu o tíživé existenciální drama na pomezí ambicióznější žánrovky a nefalšovaného artu se seriózním společenským problémem na pozadí číslo dvě. Bohužel to dopadlo v podstatě stejně jako posledně, akorát těžký život modrých límečků uprostřed 80s a výchovný ústav pro (zdánlivě) problémové dívky byl vyměněn za těžký život bílých límečků uprostřed 90s a výchovný ústav pro (nezdánlivě) problémové chlapce.

Ty samé přednosti a nedostatky, které šlo nalézt v Small Things Like These, se tudíž vyskytují i zde. Pochvalu zaslouží audiovizuální zpracování a zejména casting. Murphy, Watson a Ullman předvádějí precizní herecké výkony a svými civilními projevy táhnou film nahoru. Stejně tak pohotová ruční kamera, která dovedně kličkuje mezi postavami, odvádí skvělou práci (takhle stylový kamerový oblet se nevidí ani v leckterém blockbusteru) a spolu s působivým OST dodává filmu autentickou atmosféru (skrze dlouhé záběry bez střihu a sledování tváře herců z bezprostřední blízkosti).

Problémem ovšem je, že po příběhové stránce se film točí v kruhu. Děj se skládá z náhodných epizod v průběhu jednoho dne v ústavu, ve kterých se sice tvůrci pokoušejí otevírat nitra jednotlivých postav (nosný reportážní prvek jejich promluv přímo do kamery je značně nevyužitý), ale činí tak v ukrutně pomalém tempu a bez přítomnosti nějakých výraznějších dramatických/emocionálních scén, takže po většinu stopáže není jasné, kam to celé vlastně směřuje a jaká by měla být pointa. Což dokládá i neuspokojivě otevřený konec, ve kterém některé vedlejší linky úplně vyšumí do ztracena (následky uzavření provozu) a jiné se uzavřou stylem deus ex machina (psychické problémy se sebevražednými tendencemi).

The Conjuring: Last Rites 6/10

Poslední případ, ve kterém jsou sázky tak neuvěřitelně vysoko, že si hlavní postavy během jeho řešení sáhnou na samé dno svých sil a po jehož konci pro jistotu pověsí svou kariéru paranormálních šarlatánů, totiž uznávaných expertů na nadpřirozeno, na hřebík. Něco takového slibuje "osudová" textová předmluva v úvodu téhle "finální" báchorky. Jelikož je ovšem pod filmem kdovíproč znovu podepsán rutinér Chaves, dopadlo to jako minule (a předminule).

A totiž další recyklací ohrané šablony bez sebemenší snahy to něčím (zajímavý hlavní záporák, překvapivý zvrat, náhlá smrt důležité postavy?) oživit nebo podat jinak (skrze práci s kamerou, střihem a hudbou). Jediná změna oproti předchozímu filmu a bohužel opět nikoliv k lepšímu, je opětovný žánrový posun. Zatímco minule poctivou duchařinu po vymítačském úvodu vystřídala mírně temnější detektivka, tentokrát děsuplné hrátky s démony musí vyklidit místo dojemnému rodinnému dramatu a to až do takové míry, že řešení samotného případu je ve filmu jen do počtu.

Než se nadpřirozené bytosti pustí naplno do práce, je divák nucen přečkat nepříliš objevnou rodinnou linku s občasnými odskoky k hororu, které jsou ovšem doprovázeny tunou ohraných žánrových berliček. Koncentrované napětí, postupně budovaná atmosféra nebo dokonce plíživý děs a nervy drásající výjevy jsou pro Chavese nadále neznámými pojmy, takže to jediné, co dokáže naservírovat, jsou jen obligátní lekačky s bandou statistů (jejichž "strašidelný" make-up vyvolává spíše salvy smích než hrůzu) a rutinní řemeslné zpracování (efektní kamerový trik je v celém filmu přesně jeden).

Ani v samotném finále se zde přítomné síly zla nijak zvlášť nepředvedou. Na žádné povedené fatality nedojde, největší bubák má v ději minimum prostoru, bodycount nestojí za řeč a eRkový rating je trestuhodně nevyužitý i stran gore. Na druhou stranu z pohledu rozlučky s hlavními postavami v podobě rodinné vztahovky, kombinované s rodičovskou seznamovačkou s potenciálním nápadníkem, to funguje překvapivě slušně, na čemž má jednoznačnou zásluhu casting. Stejně jako posledně Farmiga a Wilson dokážou svým charismatem a hereckým výkonem přebít mnohé nedostatky.

Mercy

Ok, takže Minority Report, The Fugitive, Dredd, Searching a libovolné sci-fi s personifikovanou AI … zapomněl jsem na něco:-)? Nápad neoriginální, provedení neobjevné, ale jako guilty pleasure kousek by to fungovat mohlo. V každém případě to ale Bekmambetov prokaučoval. Počkat s natáčením do letoška, mohl obsadit Tilly Norwood a nějakého dalšího virtuálního panáka. Marketingová kampaň by se dělala sama, na kvalitě hereckých výkonů by se to podle traileru očividně nijak zvlášť nepodepsalo a ušetřil by balík prachů na Prattovi a Ferguson, kteří si tady jen vydělávají na nájem:-).

Ballad Of A Small Player

O co tady přesně půjde čistě podle traileru těžkou soudit (což je dobře, o to více překvapení zůstane až do samotného filmu), ale před kamerou herecké jistoty Farrell a Swinton, za kamerou šikula Berger a k tomu opulentní výlet na atraktivní, ale pohříchu nepříliš vytěžovanou, filmovou lokaci (doufám, že Macao nebude ve filmu jen do počtu). Víc vědět vlastně ani nepotřebuju:-). Festivalové reakce sice u gamblerů na rozdíl od papeženců radostí do vzduchu tak úplně neskáčou, ale minimálně po stránce castingu a stylového audiovizuálu to vypadá na povedený žánrový kousek.

Alien: Earth (Sezóna 1) 7/10

Dokonalý organismus s kyselinou namísto krve se vypravil na matičku Zemi (od legendárního teaseru na Fincherovu trojku uběhlo spoustu času, ale dobrá věc se konečně podařila:-)) a na uvítací párty plnou krve a slizu přibral pár dalších mimozemských potvor. Premiérové vystoupení na televizní obrazovce pro kultovní značku a asi nejslavnějšího bubáka na poli filmových monster dopadlo úplně jinak, než si většina publika před uvedením první sezóny představovala. Což je dobře, protože poslední věc, kterou tahle značka potřebuje, je znovu recyklovat ohrané dějové schéma z filmů.

Hawley namísto další variace na pobíhání po domu hrůzy (ať už jej zastupuje loď, základna nebo naposledy stanice) s bubákem v zádech a předvídatelnou hrou na schovávanou (byť i na podobné škatulky v průběhu děje nakonec dojde) překvapivě vsadil na komorně pojatou historku o partě umělohmotných adolescentů uprostřed korporátní hry o trůny, ve které se řeší na poměry téhle značky neobvyklá, ovšem více než zajímavá, témata (hraní si na boha, přenosy vědomí, předčasné dospívání, sourozenecká pouta, psychologické manipulace, spiklenecké plány, korporátní politika), přičemž očekávaná dostaveníčka s xenomorfem i zbylými laboratorními exempláři jsou tady jen takovým bonusem navíc.

To celé je pak zasazené do povědomých kulis (retrofuturismus a obecně art design, do detailu napodobující Scottův originál, odvádí perfektní práci, stejně tak OST, který známými tóny parádně buduje atmosféru) se spoustou osvěžujících novinek, rozšiřujících dosavadní kánon (ať už se jedná o nepoznané fáze vývojového cyklu xenomorfa a dosud neznámé mimozemské formy života, nebo cyberpunkové prvky stran souboje korporací a různorodých forem existence) a tunou fan service obsahu (flashbacková epizoda představuje vynikající odbočku a současně poctu původnímu filmu). Samotným potyčkám s xenomorfem i ostatními příšerami pak nechybí patřičná dávka napětí i sympaticky explicitní gore nadstavba.

Pochválit zaslouží i casting v čele se sympatickou Chandler v hlavní roli a Olyphantem jako syntetickou šedou eminencí, který svým vzhledem nápadně připomíná Hauera z Blade Runnera, což asi nebude náhoda:-)). Nicméně našlo by se zde i pár nedostatků. Navzdory nepříliš velkorysému počtu epizod se děj v průběhu prakticky celé sezóny opakovaně potýká se syndromem obsahové výplně a pravidelnými propady tempa, potenciál nových mimozemských přírůstků není využitý ani z poloviny, šance díky změně prostředí se zasazením děje na ostrovní základnu uprostřed džungle ukázat xenomorfa na hřišti svého největšího konkurenta, sbírajícího trofeje, je také do značné míry promarněna a předpokládaný klimax v závěru sezóny je nepochopitelně nahrazen jen dalším rozestavěním figurek na šachovnici pro další hru ve druhé sezóně.

Freakier Friday 6/10

Legacy sequely jsou aktuálně v módě, tak tady máte další v řadě. Starostlivá matka, problémová dcera, narušené vztahy, praktická lekce o rodinných hodnotách ve formě nedobrovolné výměny těl (a tím pádem i společenských rolí), která se promění v přehlídku vtipných/trapných/dojemných situací, zakončenou ponaučením a vzájemným porozuměním. Jak něco takového natočit znovu (respektive už poněkolikáté), ale malinko jinak?

Přece po vzoru sequelového pravidla číslo jedna, tj. všeho víc, zdvojnásobit sázky a namísto tandemu mezi sebou prohodit rovnou kvarteto. Což samo o sobě není špatný nápad, bohužel je to vedle původního castingu jediný trumf, který si Disney do filmu přichystal. Ve všech ostatních ohledech se totiž vydává cestou nejmenšího odporu, tj. důkladné recyklace původního filmu. Díky čemuž to jak po stránce humoru, tak emocí funguje víceméně stejně jako posledně, ale syndrom nastavované kaše se v průběhu děje v pravidelných intervalech hlásí o slovo.

Nejsilnější stránkou filmu je rozhodně casting a především pak obsazení ústřední čtveřice. Stará garda v podobě Curtis a Lohan svůj komediální talent a cit pro správné načasování nezapře, přičemž sympatické novicky Butters a Hammons jsou oběma rovnocennými spoluhráčkami (natáčení si očividně všichni přítomní na place užili a na filmu je to znát). Zbytek filmu ovšem spadá do kategorie "sice neurazí, ale ani nenadchne". Disney tady zkrátka hraje na jistotu, což na slušný výsledek postačuje, na případnou budoucí žánrovou trvalku (jakou je do jisté míry původní film) už nikoliv.

The Carpenter's Son

Jestli to má být fakt regulérní horor, jak to inzeruje imdb i wiki, a ne ukecaná/utahaná artovka, jak to vypadá podle traileru, tak se obávám, že někdo neudělal svou práci dobře. Stran nějakých hororových propriet není v traileru ani náznak, pokud se tedy nepočítá expresivní herectví Cage:-).

Působí to jako low cost kombinace The Passion of the Christ a Life of Brian (sorry, ale Cage s těmi svými maniakálními ksichty se už prostě nedá brát vážně, přitom to umí i bez nich - tady by se hodil spíše do role extravagantního pokušitele než nevlastního tatíka). Udělat z toho křesťanskou verzi Chronicle s objevováním nadpřirozených schopností není špatný nápad, ale Cage poslední dvě dekády plní svou filmografii hit & miss kousky, takže těžko soudit, co z toho vzejde tady.

Naked Gun 33 1/3: The Final Insult

Sice slovy klasika ne ten nejvíc nejlepší zářez v sérii (hodnocení na imdb i čsfd hovoří docela jasně), ale v podobně vybrané společnosti (jedna z kvalitativně nejvyváženějších trilogií, která se paradoxně na vrcholcích nejrůznějších žebříčků nejlepších trilogií neumisťuje zdaleka tak často jako obvyklí podezřelí typu SW, BTTF, LOTRa, Indyho, Bournea nebo Godfathera) je to vlastně úplně jedno, protože i tak závěrečný nášup ZAZ nechává veškerou tehdejší konkurenci daleko za sebou (kdo si dnes vzpomene na věci jako Loaded Weapon 1 nebo The Silence of the Hams?).

O čemkoliv, co v tomhle specifickém žánru přišlo po nich, ani nemluvě. Skončit se má v nejlepším a v jejich případě se to povedlo (oscarové finále je dokonalá tečka), ale i tak je věčná škoda, že to ZAZ po tomhle představení zabalili a v druhé půlce 90s nezkusili one more thing/one last time (to samé platí i pro sólo prácičku Abrahamse jménem Hot Shots!). Jsem si jistý, že z téma rodičovství a hlavně vynuceného odchodu Simpsona, respektive celé jeho soudní kauzy, by dokázali v pokračování vytěžit maximum (přeobsazení postavy bělochem nebo ještě lépe ženou by byl jen začátek:-)). A možná by při tom došlo i na zparodování nacistického samaritána, případně národního hrdiny, Neesona (čímž by se kruh uzavřel).

The Lost Bus 8/10

To se tak spojí dohromady autobus ze Speedu s větrnou smrští z Twisteru a ohnivou bouří z Only the Brave, přidá se k tomu historka inspirovaná skutečnou událostí a tradiční herecká jistota v podobě McConaugheyho v hlavní roli školního autobusáka, který má svých starostí dost i bez zachraňování bandy školáků před zpopelněním a výsledkem je další strhující dokumentárně-rekonstrukční drama o obyčejných lidech v krizové situaci ve filmografii experta na podobné látky Greengrasse, které má jedinou, zato podstatnou, vadu na kráse a totiž absenci uvedení v tuzemských kinech.

Greengrass od samého počátku filmu názorně dokazuje, v čem je jeho největší síla, tj. skvělá práce s charaktery a pečlivá procedurální rovina vyprávění s důrazem na autenticitu jak popisovaných událostí, tak následného prožitku diváků. V podstatě triviální historka o cestě školního autobusu se skupinou dětí na palubě skrze ohněm a větrem pustošené maloměsto za rodiči, respektive záchranou, je rámována rodinným pozadím hlavní postavy a obecným průběhem boje s nekontrolovatelným přírodním živlem, který samotnému dění v autobuse dodává širší perspektivu a vysvětlující kontext (stran některých rozhodnutí, případně selhání, záchranných složek i chování jednotlivců v čele s hlavní postavou).

V pozdějších scénách podobný přístup umožňuje chytrými prostřihy mezi děním v autobuse a na dalších místech, zasažených katastrofou, stupňovat tíseň a zvyšovat dramatický efekt. Greengrass v průběhu děje nápaditě střídá napětí, drama a emoce, které vykreslují narůstající pohromu a všudypřítomný chaos/paniku mezi obyvateli, přičemž nepoleví až do závěrečného happy endu. A nezapomíná při tom ani na charakterový oblouk pro hlavní postavu (která se dočká vykoupení za své říchy v minulosti). Samostatnou kapitolou je pak řemeslné zpracování filmu a zejména prezentované absolutní inferno. Pohotová ruční kamera a efektní střih prodává atmosféru naprosté ohnivé apokalypsy dokonale. Díky čemuž sugestivní záběry rychle postupující ohnivé zkázy povyšují nespoutaný přírodní živel na plnohodnotnou postavu. Bonusem je pak casting ústřední dvojice, který podává vynikající herecké výkony (vzájemná chemie mezi nimi funguje na výbornou). Škoda jen, že hlavní příběhová linka je opravdu jednoduchá, což se ovšem nepodepisuje na úměrné stopáži.

Play Dirty 6/10

Black plní svou normu si každou dekádu natočit nějakou kriminální buddy žánrovku vskutku svědomitě, takže po letech tvůrčí pauzy znovu vrací úder v podobě další akčně komediální záležitosti. Tentokrát s antihrdinou Parkerem v hlavní roli (v tomto případě s tváří Wahlberga), který se tak dočkal dalšího příspěvku do čím dál tím početnější sbírky filmových adaptací a jehož prostřednictvím si Black napravuje pověst po předchozím přešlapu s Predatorem. Nicméně spíše než o přesvědčivou výhru jde o vítězství na body, protože mistrova novinka je slušný žánrový kousek a nic víc.

Black se kupodivu nevydal cestou převyprávění konkrétní knihy, ale vsadil na originální příběhovou linku, byť se značně povědomou premisou (historka o nepovedeném posledním kšeftu, po kterém Parker přišel o podíl z lupu a málem i o život, načež se vydává po stopě zrádce, tady už jednou byla a dokonce ve dvou různých sestřizích:-)). A možná proto film nepůsobí jako další řadová adaptace Parkerových zlodějských eskapád, ale jako akční komedie ze staré školy, kterými Black zásoboval Hollywood na přelomu 80s a 90s a které míchaly typický Blackův smysl pro černý humor s akčním ohňostrojem, respektive standardní dobrodružná heist týmovka s honbou za jakýmsi archeologickým MacGuffinem.

Což je dáno jednak přímočarou příběhovou linkou s několika očekávanými zvraty (pokud ve filmu figuruje heist mise, tak je předem zcela jasné, že si tvůrci pro finále přichystali nějakou "překvapivou" dějovou kličku z kategorie nespolehlivý vypravěč) a jednak spoustou nekorektního humoru (za cenu degradace některých postav na komické figurky) za doprovodu místy nekorespondujícího OST (Silvestri si spletl žánry a servíruje klasickou film noir atmosféru) a nečekaně rozmáchlých akčních scén (jak po stránce množství, tak i měřítka), ve kterých se ke slovu dostanou efektní zpomalovačky i sympaticky obsáhlý bodycount (škoda, že se při nich nepoužily tradiční rukodělné efekty a poctivá kaskadérská práce, digitální kotrmelce vozidel i průstřely nejrůznějších částí těl málokdy vypadají věrohodně a nepodařilo se to ani tady).

Caught Stealing 6/10

Klasická krimi komediální historka o obyčejném chlapíkovi, který se čirou náhodou (v tomto případě díky sousedovi, toho času dealerovi drog), ocitne ve hře o balík ukradených a následně ukrytých prachů, přičemž vedlejším efektem pátrání po zdejším MacGuffinovi je spousta bizarních figurek, které potkává po cestě, plus z toho plynoucí narůstající hromada mrtvol. To zní jako ideální premisa pro parádní černohumornou gangsterku ve stylu nejlepších kousků od Tarantina, Ritchieho nebo Coenů. Obzvlášť pokud je pod filmem podepsaný Aronofsky, který střídá žánry s jistou rukou.

Ovšem tentokrát to bohužel nevyšlo, respektive výsledek není tak dobrý, jak by vzhledem k lidem před i za kamerou mohl být. Těžko soudit, jakou roli v tom hraje nutnost držet se rámce předlohy, ale filmu bolestně chybí větší nadhled a dávka nekorektního humoru. Podobnou žánrovku se šílenými sousedy, psychopatickými čističi, zkorumpovanými policajty, mafiánskými sourozenci a odloženými domácími mazlíčky prostě nejde brát vážně a veškeré seriózně pojaté scény (vyrovnávání se s traumatem z minulosti), kontrastující s žánrově pojatým zbytkem filmu, se tak míjí účinkem.

Po příběhové stránce dokáže film překvapit několika příjemnými zvraty (některé postavy nečekaně přeběhnou na opačnou stranu, některé se předčasně odeberou na střídačku), casting podává slušné herecké výkony (škoda, že ne všichni zúčastnění dostanou prostor, jaký by si zasloužili) a na nějakou akci a explicitní násilí v průběhu děje také dojde. Co je to ovšem platné, když postavy bez výjimky nejsou příliš zajímavé (rádoby zábavná mezizastávka na rodinné oslavě stojí tak akorát za pokrčení rameny), v rámci audiovizuálu se film drží zbytečně při zemi (nápaditější práce s kamerou, hudbou a střihem, by tomu více než slušela), zasazení děje do starých dobrých devadesátek se tady stran stylové retro atmosféry nijak zvlášť neprojevuje a větší dávku adrenalinu film do diváka napumpuje až v poslední čtvrthodině.

Primitive War 5/10

Co může být lepšího než naklonovaní dinosauři v zábavním parku? Přece nenaklonovaní dinosauři uprostřed války ve Vietnamu:-). Pokud by podobnou historku s hordou prehistorických potvor v kulisách válečné žánrovky z "Namu" převedl do filmu někdo jako je Wirkola nebo Helander, tak by výsledkem nejspíše byla nekompromisně brutální/zábavná jízda. Natočil ji bohužel někdo jako Sparke, takže to skončilo někde v půli cesty. Přesto se tahle nízkorozpočtová variace na sérii JP/JW (nebo spíše na videoherní Dino Crisis:-)) vyznačuje hned několika přednostmi.

Produkční hodnoty jsou na podobný indie projekt nečekaně vysoké, což se týká především výpravy a triků. Retro atmosféra války ve Vietnamu je díky lokacím, dobové technice, kostýmům a šedesátkovým vypalovačkám v OST napodobena téměř dokonale. Dinosauři stran kvality cgi na svou hollywoodskou konkurenci sice významně ztrácejí a působí spíše jako vylepšená verze Walking with Dinosaurs, ale na rozdíl od jiných akčně-hororových béček s dinosaury za pár dolarů technickým provedením nejsou k smíchu, množstvím a rozmanitostí vyobrazených druhů dokážou překvapit a hlavně se ukážou nejen v nočních scénách, aby se něco málo ušetřilo z rozpočtu na triky.  

Nicméně hlavní problém filmu představuje stopáž, která je na podobnou brakovou žánrovku značně přestřelená, což se podepisuje na proměnlivém tempu a spoustě dějové výplně, až už se jedná o zbytečně zdlouhavou expozici (kdyby se začalo rovnou výsadkem z vrtulníku, tak by se nic nestalo) nebo "odpočinkové/vysvětlovací" pasáže mezi jednotlivými interakcemi s dinosaury. Snaha tvůrců prokreslit hlouběji hlavní postavy skrze vážné dialogové scény a dokonce zabrousit i do závažnějších témat jako je ptsd je sice chvályhodná, ale v tomhle žánru nemá místo. V předloze tahle kontextová rovina možná funguje a obohacuje děj, v adaptaci jen odvádí pozornost od hlavní atrakce.

Avatar: The Way Of Water (Revize 2) 9/10

Jak se dalo předpokládat, strejda Cameron před třetím nášupem z Pandory poslal dvojku znovu do kin (divím se, že to nezkusil i s jedničkou, přece jen tři miliardy jsou už blízko a před trojkou se už mohlo slavit:-)) a protože jsem ji od premiéry, respektive vydání na videu, neviděl, byl to ideální způsob, jak si dát repete lomeno recap před ohněm a popelem. Jak to dopadlo? Před filmem zdravice mistra s pozvánkou na trojku, během závěrečných titulků krátký sneak peek z trojky (nic zásadního, ale i tak poslední trailer poráží na celé čáře).

A mezi tím tři hodiny toho nejlepšího a nejdražšího content filleru na poli filmu minimálně za posledních pětadvacet let:-). Technickou kvalitu nemá cenu zmiňovat, audiovizuální a triková stránka nejenže nezestárly ani o minutu, ale i po třech letech marně hledají srovnatelnou konkurenci (na dohled je snad jen Dune, zbytek hollywoodské štafety je někde daleko vzadu). Nicméně syndrom nedůležité mezihry, ve které se vlastně nic podstatného z pohledu celé ságy nestane, jen se znovu rozestaví figurky na šachovnici pro další hru, je po prvotním okouzlení patrný.

A i to málo, co se zde odehraje a má nějaký zásadnější dopad na další vývoj událostí, šlo vyřešit o něco elegantněji (postava prvorozeného syna je v celém filmu jen proto, aby na konci mohl Cameron někoho obětovat - kdyby si synátoři prohodili role, stran divákovy emoční angažovanosti by to fungovalo o poznání lépe). Jsem zvědavý, zda trojka tenhle dojem změní, nebo na ten pravý klimax bude potřeba si počkat až do čtyřky nebo pětky. Celkově je to ale stále absolutní top tier, který ukazuje zbytku produkce továrny na sny záda. Slovy klasika "kdo z vás to má:-)?".

The Toxic Avenger 5/10

Legendární brakový superhrdina z neméně legendární brakové produkce Tromy se po letech konečně dočkal (na poměry podobných, doslova na koleně dělaných, žánrovek) vysokorozpočtové předělávky za účasti hvězdného castingu a hlavně vydání. Bohužel se při té příležitosti vydal směrem k mainstreamu, což je zrovna v jeho případě krok vedle, ne-li rovnou zpátky. Tohle si jednoznačně žádalo nekompromisní přístup ve stylu Leoneho série Terrifier, což se bohužel nestalo.

Převyprávěnému originu toxického mstitele vedle tuny referencí na originál nechybí nadsázka (parodické místopisné titulky se povedly), přiznaný brak (záměrně nedokonalá maska hlavní postavy, papundeklové kulisy, groteskně přehnané explicitní fatality, bizarní vedlejší postavy), dávka nekorektního humoru (praktický návod, jak se osvobodit z pout, je top) a sympatická přehlídka brutalit (jako obvykle se skoro všechny výživné chuťovky ukázaly už v traileru, ale limit eRkového ratingu je ve filmu vytěžen na maximum), ale ve všech směrech mohl Blair přitlačit na pilu ještě o poznání více.

Šlápnout na brzdu se naopak mělo v rovině dojemné (ve skutečnosti ohrané) vztahovky otce se synem, protože zbytečně dlouhá expozice jen oddaluje nevyhnutelné (nedobrovolné rande hlavní postavy s toxickým odpadem) a vážně míněné rodinné momentky jen natahují stopáž, respektive zabírají prostor dalším krvavým hrátkám. Čehož výsledkem je, že film balancuje na hraně pokleslého braku a seriózní podívané, přičemž obě polohy se nedoplňují, ale vzájemně ruší. Casting odvádí slušnou práci, pár nápadů to obsahuje a gore je fajn, ale nelze se zbavit dojmu, že to šlo zpracovat mnohem lépe.

Alien: Earth (Sezóna 1 - Epizoda 1 - 8)

Alien: Earth - Neverland (Sezóna 1 - Epizoda 1) 8/10

Přesun téhle kultovní značky ze stříbrného plátna na televizní obrazovku započal více než slibně. Hawley svou seriálovou odbočku, konečně zasazenou na matičku Zemi (na což čekám od legendárního teaseru na Fincherovu trojku), v první epizodě rámuje tunou fan service obsahu jak po stránce děje (úvodní sekvence na lodi je jedna velká paráda), tak v rámci audiovizuálu (art design napodobuje Scottův originál téměř dokonale, stejně tak OST odvádí skvělou práci) a přidává k tomu několik osvěžujících novinek, rozšiřujících dosavadní kánon (další korporace, lidské formy a hlavně mimozemské potvory), jakožto sympatickou Chandler v hlavní roli a Olyphanta nápadně připomínajícího Hauera z Blade Runnera:-).

Alien: Earth - Mr. October (Sezóna 1 - Epizoda 2) 7/10

Pobíhání po domu hrůzy sem a tam s povědomým bubákem v zádech pokračuje i s nástupem partičky umělohmotných adolescentů, toho času záchranného týmu. Ve druhé epizodě se děj tak trochu točí v kruhu a vyjma krátkého rodinného setkání (sourozenecká linka má do budoucna velký dramatický potenciál, tak snad nebude v dalších dílech promarněn) se při průzkumu prostředí a nebezpečného nákladu po příběhové stránce nic podstatného nestane. Výprava ve stylu retrofuturismu je ovšem nadále perfektní, xenomorfové se ukážou nejen v celé své kráse, ale rovnou i při práci (s notnou dávkou explicitních gore skopičin), povědomé tóny v OST pěkně budují atmosféru a nakonec potěšil vtípek s kocourem.

Alien: Earth - Metamorphosis (Sezóna 1 - Epizoda 3) 7/10

Zatímco v předchozím díle se procházka havarovanou lodí a troskami zasažené budovy trochu natahovala, tentokrát se na nic nečeká a hned v úvodu třetí epizody proběhne ukázkový souboj s xenomorfem jeden na jednoho (bohužel pouze za zavřenými dveřmi, snad se podobné kličky nebudou opakovat). S přesunem děje zpět na ostrovní základnu ovšem nastává pokles tempa, protože po expozici se získáním mimozemských potvor je potřeba znovu rozestavět figurky na šachovnici. Vyprofilování manipulátora lomeno záporáka, experimenty přinášející první výsledky a především názorná ukázka chybějícího článku vývojového řetězu (embryo xenomorfa zažívá v rámci značky premiéru:-)) to však vynahrazuje.

Alien: Earth - Observation (Sezóna 1 - Epizoda 4) 7/10

Polovina výletu xenomorfů na matičku Zemi je pryč, aniž by se děj od prvního kontaktu s "dokonalým organismem" na domácí půdě výrazněji a rychleji posunul vpřed, nebo se soustředil na krev, kyselinu a sliz, ale kupodivu to stále funguje. Čtvrtá epizoda se nadále věnuje budování vztahů mezi postavami, spřádání sítí intrik a manipulací, existenciálním problémům umělohmotných adolescentů a pokrokovému rozšiřování stávajícího kánonu s občasnými odskoky k notně explicitním experimentům v laboratoři (patřičné pozornosti se dostává i další mimozemské potvoře, ze které se rodí zdatný konkurent xenomorfa). Což je lepší variantou, než kdyby se jen otrocky recyklovalo zajeté dějové schéma z filmů.

Alien: Earth - In Space, No One... (Sezóna 1 - Epizoda 5) 8/10

Obvyklá dramaturgická klička v podobě flashbackové zastávky po cestě je v současné době součástí prakticky každé série, protože se jedná o jednoduchý způsob, jak navýšit obsahovou výplň a nejinak je tomu i zde. Povinná vysvětlovací odbočka v páté epizodě ovšem dostala podobu překvapivě zdařilé variace na Scottův originál, ve které nechybí třenice mezi členy posádky, obstojná dávka napětí, spousta fan service prvků (nejen na původní film, ale i Fincherovu trojku, ať už jde o pov záběry xenomorfa nebo jeho nepřesvědčivé cgi vyobrazení:-)) i patřičně explicitní hrátky s mimozemskými potvorami na palubě, které vrcholí očekávanou potyčkou s xenomorfem, která se krátce odehrála v úvodu prvního dílu.

Alien: Earth - The Fly (Sezóna 1 - Epizoda 6) 7/10

Po osvěžujícím retrospektivním výletu na palubu lodi, který skvělým způsobem vzdal poctu Scottovu originálu, je v šesté epizodě zpět obvyklé vypravěčské schéma v podobě pomalým tempem se odvíjejícího děje na ostrovní základně, ve kterém se v první řadě budují vztahy mezi postavami, spřádají se spiklenecké plány a připravuje se půda pro očekávané střetnutí s uprchlými mimozemskými potvorami ve finále sezóny (macho rozhovor ve výtahu láká na pořádnou mano a mano potyčku). Naštěstí se při tom nezapomnělo na pokračující experimenty v laboratoři, které vedle dávky atmosféry a napětí přinášejí rovněž další střípek do kánonické skládačky vývojového cyklu xenomorfa a konečně také nějakou oběť.

Alien: Earth - Emergence (Sezóna 1 - Epizoda 7) 7/10

S blížícím se závěrem dobrodružství xenomorfů na matičce Zemi se v sedmé epizodě dle očekávání přepíná na vyšší rychlostní stupeň, což se projevuje hned na několika frontách současně. Děj konečně nabírá na obrátkách (s výjimkou retrospektivního dostaveníčka na palubě lodi se tentokrát odehraje více dramatických událostí, než ve všech předešlých epizodách dohromady), tempo se zrychluje, xenomorfové se pouštějí do práce ve větším měřítku a vedlejší postavy začínají padat jako kuželky. Vedle toho se tady najde prostor i pro další prohloubení kánonu (komunikace s xenomorfy z Jeunetovy čtyřky se posunula na další level:-)), náhlé sourozenecké rozepře a nezvanou ozbrojenou návštěvu na ostrově.

Alien: Earth - The Real Monsters (Sezóna 1 - Epizoda 8) 7/10

Sezóna dospěla do svého finále a kupodivu se tak nestalo v podobě velkolepého zúčtování, ve kterém si to všichni rozdají se všemi. Namísto toho se osmá epizoda věnuje dalšímu rozestavění figurek na šachovnici pro následující hru, tj. druhou sezónu, na což doplácí zejména nejslibněji působící laboratorní exemplář, jehož potenciál je stále trestuhodně nevyužitý. Filosofickou debatu na téma povahy skutečných monster (nic nového nejen v rámci téhle značky) naštěstí vynahrazuje avizovaný souboj bio/tech titánů, překvapivé odhalení pravé identity jistého přisluhovače a závěrečná výměna rolí, při které partička umělohmotných adolescentů konečně přebírá otěže. Povinný cliffhanger pak významně láká na věci příští.