Prvořadý účel Schleinzerova počinu je pochopitelně zřejmý na první pohled - posbírat nějaké ceny na festivalech a pokud možno si vysloužit i nějakou oscarovou nominaci. Čemuž je podřízena jak forma, tak obsah filmu. Hlavní slovo tady totiž má tvůrčí minimalismus, ať už se jedná o pozvolné tempo, neokázalou (přesto místy lyrickou) kameru, syrovou dobovou atmosféru, nenápadný OST nebo úsporné vyjadřovací prostředky v rámci samotného narativu (jednoduchá příběhová linka, skromné množství dialogů, chybějící explicitní scény (sexuální i násilné povahy) a lakonický doprovodný komentář).
A nutno uznat, že to dohromady po většinu stopáže funguje, na čemž má samozřejmě velký podíl kvalitní casting v čele s Hüller, která v obtížné roli svobodomyslné podvodnice podává soustředěný a přesvědčivý herecký výkon, přičemž Braun je jí zdatnou spoluhráčkou. Nekompromisní konec s podprahovou obžalobou netolerance dokáže silně zapůsobit, ovšem předčasným vrcholem filmu je skvělá scéna se zoufalým proslovem hlavní postavy před sroceným davem. Škoda jen, že některé vedlejší dějové linky nejsou více rozvedeny (pozadí početí, způsob dopadení uprchlého páru, výslech manželky).