Bronstein svou historku o nelehkém údělu mateřství vedle obvyklých témat (spánková deprivace, deprese, rutina, stres) obohatila o výborný nápad po většinu filmu nezbedného potomka ukazovat jen v náznacích (žádné záběry na tvář), čímž je divákova pozornost plně soustředěna na matku a její perspektivu prožívaných situací a především emocí (chytrý způsob, jak divákovi zabránit vypěstovat si vůči "břemenu" hlavní postavy nějaké hlubší (pokud vůbec nějaké) sympatie) a vypomáhá si při tom častými záběry na tváře postav z těsné blízkosti, které u diváka vyvolávají pocit nekomfortnosti.
Vedle toho samotný narativ, ve kterém se profesionální linka zrcadlí v osobní rodičovské rovině a naopak (hlavní postava jakožto psychoterapeutka v průběhu filmu zažívá tytéž patologické situace, které pomáhá řešit svým klientům, aniž by byla schopna se jim vyvarovat), skvěle reflektuje, v jaké neodvratné životní spirále, způsobené narušenou psychikou a chybnými rozhodnutími, se hlavní postava ocitá (což kulminuje v interpretačně víceznačném závěru) a současně se podílí na místy až surreální atmosféře filmu. Hlavní slovo zde má ale Byrne, jejíž herecký výkon je naprostá one woman show.