Sugestivní kamera, dominantní OST a občasné psychedelické pasáže v průběhu filmu opakovaně naznačují, že Polinger vyjma sociologického zkoumání fungování dětského kolektivu a jeho specifických pravidel dříve nebo později přitlačí na pilu a naservíruje intenzivní psycho teror, který se v závěru překlopí do (obrazově nebo myšlenkově) nekompromisní podívané. To se ovšem nestane a tahle psychologická studie o jinakosti a šikaně skončí stejně nenápadně jako začala.
Většina adolescentů v řadách castingu odvádí sympaticky přesvědčivý výkon (Edgerton v ději bohužel dostane minimum prostoru), ale stran popisu mentálního i fyzického dopadu ostrakizace a následně šikany na osobnost oběti i eskalování agrese šlo zajít mnohem dál a v závěrečné konfrontaci poskytnout silnější podívanou jak po dramatické, tak emocionální stránce. Na konto samotného tématu totiž Polinger nedodává nic navíc nad rámec toho, co se v podobných žánrovkách v minulosti objevilo (a v mnoha případech s ponořením do větší hloubky). Polehčující okolností je alespoň střídmá stopáž.